Adriana (32 let): miluji kafe a atmosféru kaváren. Přítel je ale se mnou odmítá navštěvovat

Návštěva kaváren je mou životní láskou. Tedy až po mém příteli. Jenže tyhle dva se tak nějak nemají v lásce. Časem jsem ale zjistila, že mohou existovat jeden vedle druhého.  

Bez kafe po ránu ani ránu

Kafe jsem poprvé ochutnala ještě v pubertě. I když mě na začátku příliš nezaujalo, postupem času jsme si spolu vytvořily pevný svazek. Posledních zhruba deset let si tak vůbec neumím představit, že bych nový den nezačala s dobrým pressem, cappuccinem anebo úžasně vypadajícím i chutnajícím „lattéčkem“. Když už se náhodou někdy stalo, že kafe k dispozici nebylo, můj den pak většinou nestál za nic. Zkrátka a dobře nerozlučná dvojka.

Mnozí mí vrstevníci začali s úderem 18. narozenin chodit do hospod (no dobře, mnozí s tím začali už daleko dřív), ale mě to nějak nelákalo. Párkrát jsem s nimi sice zašla, nicméně mně hned po první návštěvě učarovalo úplně jiné místo – kavárny! Ta úžasná atmosféra mě okamžitě dostala a já začala objevovat všechny podobné podniky v našem městě. V kavárnách jsem trávila opravdu hodně času, jenže pak nastal problém. Seznámila jsem se s Mirkem…

Hospoda je hospoda

S Mirkem jsme se seznámili na jedné letní slavnosti. Já měla v ruce své oblíbené ristretto, zatímco on si nesl vychlazenou dvanáctku. Jinak byl ale neuvěřitelně šarmantní a brzy jsme se stali nerozlučnou dvojkou i my dva spolu. Skoro ve všem jsme si rozuměli – měli jsme rádi podobný humor, takřka stejnou muziku a oba nás bavilo trávit volné dny v přírodě. Zkrátka a dobře se zdál jako ten pravý. Až na jednu „maličkou“ drobnost.

Zatímco já bych ráda dál pokračovala ve svém kavárenském životě, Mirek na chuť kavárnám nikdy nepřišel. A že jsem se o to nějak snažila! On ale prostě miloval hospody, do kterých chodil se svými kamarády (a několika kamarádkami). V tomhle se prostě ne a ne shodnout. Do kaváren jsem samozřejmě dále vyrážela se svými kamarádkami (a několika kamarády), ale chtěla jsem tyhle prožitky sdílet i s ním. Jenže nešlo to.

Jeden druhého nepřesvědčíme. Co s tím?

Kafe jsem si samozřejmě pořád dělala i doma, ale prostě to není tak úplně ono. Věděla jsem, že já nikdy nebudu ten správný typ pro posedávání v hospodě a on se zase nedokázal uvolnit v kavárně. Ačkoli si i tady mohl dát své oblíbené pivo, ta atmosféra ho prostě neoslovovala. Sice jsem na něj zpočátku tlačila a předhazovala mu sto a jeden důvod, proč je kavárna lepší než hospoda, ale brzy jsem to vzdala. Došlo mi, že to z mé strany nebylo nejlepší.

Kdyby Mirek pil každý druh den a opíjel se do němoty, asi by to bylo něco jiného. Nakonec jsme si ale společně řekli, že nemusíme trávit veškerý čas spolu. Pokud si tedy jdeme sednout do společnosti, skočíme si na oběd či večeři do nějaké dobré restaurace a občas vyrazíme do kina nebo na koncert. A jestli zatoužíme po našich oblíbených místech, jdeme každý zvlášť. Já se zkrátka kaváren nevzdám a Mirek to má s hospodami, myslím, podobně…

Sdílení příspěvku přes sociální sítě:


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*