Zatím nikdo nepřinesl důkaz o tom, kde a kdy byla cibule poprvé kultivovaná, některé písemné památky naznačují, že v Asii se pěstovala cibule už před více než 5 tisíci lety, kdy byla zřejmě obyčejným jídlem.
Jinak se ale k cibuli chovali Egypťané
Dnes obyčejná cibule má v jejich historii velmi důležité místo. Moudří Egypťané uctívali cibuli a věřili, že její kulovitý tvar a soustředné prstence symbolizují věčný život. Používali ji při pohřbech, protože věřili, že silná vůně cibule vrátí mrtvým život.
Archeologové našli cibule dokonce i jako součásti maleb na egyptských hrobkách. Malby zobrazovaly kněze, kteří drží v rukou cibuli v uctivém gestu, další malby vyobrazují posvátné oltáře pokryté hlízami a natí cibule.
Cibule byla dokonce součástí mumifikace
Při bližším zkoumání egyptských mumií bylo nalezeno velké množství exemplářů, které obsahovaly vložené cibule v hrudníku, v pánevní oblasti, v uších a v očních důlcích.
Z nějakého důvodu lidé z této staré a stále trochu tajemné civilizace věřili, že jejich zemřelí potřebují cibuli. Je to samozřejmě jen domněnka, ale vzhledem k egyptské filozofii o dalším životě po smrti a o návratu zemřelého mezi živé, se předpokládá, že cibule byla součástí složitého rituálu, který měl mrtvému nějakým způsobem usnadnit jeho další etapu existence, ať už šlo o další existenci v jiném světě nebo o návrat zpět k životu.
Jedna z nejstarších kuchařských knih na světě v klínovém písmu z Babylónie v roce 1750 př. n. l. obsahuje zmínky o cibuli jako o přísadě do několika jídel. Egypťané používali cibuli nejen v jídle, ale také v medicíně.
Existují papyrové záznamy z roku 1500 př. n. l. kde se píše o cibuli jako léku na kopřivku a další kožní vyrážky. Cibulí byli dokonce krmeni i otroci, kteří stavěli pyramidy, aby byli silní a vydrželi déle pracovat.
Cibule se dostala i do Řecka
Stopy cibule vedou k Alexandru Velikému, který přivezl z Egypta cibuli do Řecka ve 4. století př. n. l. a odtud se rozšířila po celé Evropě. V samotném Řecku je tato obyčejná plodina spojena se sportovci na olympijských hrách.
Sportovci pili cibulovou šťávu, aby byli silní a vitální a potírali si jí svaly, které se tak zpevnily. Věřili také, že jim pojídání cibule pročistí krev. Cibule byla také považována za silné afrodiziakum.
Pomáhala i římským gladiátorům
Stejně tak pomáhala cibule udatným gladiátorům, pro které byly svaly a síla věcí přežití. Staří Římané také přikládali cibuli určitý duchovní a náboženský rozměr, který souvisel s jejím vrstvením, což bylo symbolem harmonie a synchronizace. Římský autor a přírodovědec z 1. století Plinius dokonce zaznamenal, že na cibuli se přísahalo.
Zmínil se také o používání cibule jako léku a suroviny pro vaření.
Římská kuchařka ze 4. století (Apsidias) uvádí cibuli v receptech jako životně důležitou složku. Recept na cibulovou polévku, který je v ní uvedený, je podobný receptům na cibulačku, které známe dnes. Římané byli také ti, kdo v Evropě cibuli přesunuli z měst na venkov, kde se začala intenzivně pěstovat.
Cenné platidlo
Ve středověku byla cibule v Evropě tak důležitou potravinou, že se používala jako platidlo pro placení základních věcí, jako byl nájem. Dávala se také darem a třeba na Sibiři se s ní platilo ještě v polovině 18. století. Ve Francii bylo zvykem zase podávat manželům po svatební noci silnou cibulačku.
Zdroj: onmanorama.com, history101.com, britishonions.co.uk
Autor: Lída Kropáčková
